Centrum reklamy

Čtvrteční odpoledne slibovalo déšť. Celé odpoledne oblaka houstla a zrovna v okamžiku, kdy jsme s Petrou vystupovali na Holešovickém výstavišti, začalo pršet. Přeběhli jsme tedy vstupní prostranství, abychom se co nejrychleji dostali pod střechu veletržního paláce. Při vzpomínce na nedávný požár, kdy zmizelo v plamenech celé levé křídlo paláce, jsem si říkal, jaké to máme štěstí, že prší. Za prvé: případný požár bude deštěm uhašen. Za druhé: terorističtí nepřátelé knih říkající si bratrstvo Koniášovo (pokud tedy nějací existují) si svůj útok rozmyslí. V dešti by jistě jejich akce nevypadala tak spektakulárně.
Konečně jsme se dostali dovnitř. V centrální hale návštěvníky vítá stánek království Saudské arábie, které je hlavním hostem veletrhu. Jakýsi beduín tu obcházel návštěvníky a nabízel z ošatky datle. Každému jednu zabalenou v sáčku. Člověk by si řekl taková nějaká datle…. Jenže tahle měla tvar královské koruny a uvnitř místo pecky čekala na mlsouny mandle. Za svůj život jsem už pěknou řádku datlí na vánoce spořádal. Ale tahle! Její chuť by se dala přirovnat k marcipánu. Když jsem zavřel oči, ocitl jsem se na poušti pokryté zlatým pískem.
Když jsem oči znovu otevřel, zjistil jsem, že mě netrpělivá přítelkyně odvlekla do provizorně znovupostaveného levého křídla. Neodolala nabídce stánku firmy Paperblanks s jejím sortimentem stylových zápisníku a diářů. Dokonce tam měli zlevněné diáře za padesát kus. Prostě ženská:-). Nejdřív paráda knihy až potom. Nechal jsem jí tedy její módě a vydal se za knihami sám.
Jako první byla na řadě Euromedia. Její stánek vypadal jak nějaké knihkupectví v obchodní galerii. Úhledné, ale těsné prostorem. Zrovna, když jsem prohlížel nové ilustrované vydání Tisíce a jedné noci, vrazil do mě asi dvousetkilový chlap. Naštvalo mě to, ale možná to byl jen velký fanda literatury, který nezvládal svou vášeň po knihách. Využil jsem prostoru, jenž po průchodu tohoto pána nakrátko vznikl a vydal se dál. Jako druhý stánek jsem navštívil nakladatelství Portál. Jejich sortiment knih psychologických a pedagogických mě vždy velmi zajímal. Ale co to. Nabídka knih slušná. Rovněž veletržní slevy dobré (20% až 30%) přesto mi něco neštymovalo. No jasně. Všechny dámy přítomné u stánku působily velmi zasmušile. Jako by jim všem někdo umřel. S podivným pocitem jsem raději pokračoval dál. A vykročil bych se svěžím zájmem, kdyby mi ovšem pracovník z vydavatelství Svojtka nepřejel nohu rudlem plným průvodců lonely planet. V tu chvíli mi s bolestí před očima defiloval celý širý svět. Trochu jsem zaslzel. Pracovník nato: „nebreč mladej! Tam se všude eště určitě podíváš.“Přítelkyni, která mě zrovna v tu chvíli konečně našla, jsem samozřejme řekl, že si mi po ní zastesklo. Snad jí to trochu potěšilo. Ale kdo ví?
Pak jsme se ještě nějako dobu procházeli mezi stánkami. Bylo tady tolik lidí, až mě to překvapilo. Když jsem pak pracovně hovořil se zástupci některých vydavatelství, říkali mi, že takový zájem první den vůbec nečekali. Zájem o knihy samozřejmě těsí i mě, a proto jsem tak trochu s obavou zamířil do sekce elektronických knih. Je to konec knih, anebo jejich budoucnost? Těžko říct. Já jen vím, že při pohledu na plastové elektronické čtečky jsem si uvědomil, jak moc ty papírové mám rád. Jsou jednoduché, krásné a mnohdy i ilustrované. Nepotřebují elektřinu a vydrží déle než záznam na médiu. A ještě něco mají navíc. Duši. Duši, která mě naučila vidět zlatou poušť, když ochutnám královskou datli a zavřu oči.

Jan Kanclíř

Dominik rád čte už od svého dětství. V poslední době tráví spoustu času návštěvami knihoven či knihkupectví, a to především proto, aby se poohlédl po knihách, které jsou žhavými novinkami na knižním trhu. Dominik má samozřejmě v lásce také knihy staršího data, ale jakmile uvidí nějaké nové sci-fi či fantasy, nemůže si ho nechat ujít.

Do knihovny chodí často po škole. To proto, že končí docela brzy a má tak dostatek prostoru a klidu najít si knihu, kterou potřebuje. Jindy knihovna bývá plná ostatních čtenářů a výběr je pak značně omezen. Vůbec nejradši ale knihy nakupuje, a to v knihkupectví Mobi. Když už se mu nějaký titul líbí, chce jej mít také u sebe a ne ho vracet do knihovny. Knihovnu a kamenná knihkupectví tak velice často navštěvuje jen proto, aby si našel knihu, kterou si vzápětí koupí.

Knihkupectví Mobi má Dominik rád proto, že se často pohybuje mimo domov. Rád si po škole zajde sednout do kavárny, rád se prochází přírodou, rád lehává u řeky. A právě v takových odpočinkových chvílích si může Mobi prohlížet a listovat oblíbenými knižními tituly. Dříve nakupoval v knihkupectví Beletrie.eu, které dnes ale nechává právě na ty chvíle, kdy si knihu objednává z pohodlí svého domova.

Jednou šel Dominik takhle do knihkupectví, jak už ostatně bývá jeho zvykem, a zaujala ho kniha Hra o trůny – Píseň ledu a ohně. Jen co se dočetl, že jde o fantasy, užuž knihu musel mít. Věnoval sice ještě několik dalších chvil jejímu prohlížení, poté ji však odložil a knihkupectví opustil. Vydal se přímo směrem k parku, ve kterém rád tráví volný čas a na který má hezké vzpomínky, aby si titul objednal. Z mobilního telefonu tedy navštívil knihkupectví Mobi a knihu Píseň ledu a ohně vyhledal. Jak už je v Mobi zvykem, při objednání knihy na ní obdržel 25% slevu a za několik okamžiků se mohl těšit, že titul Hra o trůny – Píseň ledu a ohně bude mít nejpozději za tři dny doma.

Petrův kamarád Radek příští týden oslaví své třicáté narozeniny. Není proto divu, že Petr už několik týdnů přemýšlí nad tím pravým dárkem, který by Radkovi udělal opravdu radost. Když tak jednou seděl ve své oblíbené restauraci a procházel knihy v knihkupectví Mobi, narazil na zajímavý titul. Jmenoval se Cesty za krásou a poznáním – Turistický lexikon. Petr si hned pomyslel, že mimo jiné taková kniha bude pro Radka tím pravým dárkem.

Radek je nadšený turista, který v naší vlasti prošel již nespočet krásných míst a ze všech si odnesl krásné vzpomínky. Radek o nich také často povídá, a proto se Petr nyní až udivil, že jej to nenapadlo dříve. Knihu proto objednal přímo v knihkupectví Mobi. Je to mobilní knihkupectví, které navíc nabízí skvělé ceny a rychlé dodání, což Petrovi plně vyhovovalo.

„Všechno nejlepší, Radku, hlavně hodně zdraví,“ povídala Ilona, neboť Radek na oslavu svých kulatých narozenin pozval nejen své přátelé, ale také kolegy z práce. Radek poděkoval za přání, dárek si převzal a rozbalil jej. Takhle to udělal ještě několikrát a brzy přišla řada také na Petra.

„Všechno nejlepší, hodně zdraví, přátel, lásky, pracovních úspěchů a tak dále. Však víš, jak se to říká,“ popřál Radkovi Petr a předal mu dárky, mezi nimiž byl také Turistický lexikon.

„Páni,“ vyslovil Radek okamžitě, co knihu rozbalil a ihned jí začal listovat.

„Říkal jsem si, že hodně cestuješ, takže ti takový lexikon přijde určitě vhod,“ vysvětloval Petr.

„No jasně. Vlastně přijde brzy vhod nám všem, jestli nebudete proti,“ řekl Radek a protože se Petr tvářil nechápavě, vyrušil i ty, kteří se už bavili mezi sebou. „Poslyšte,“ začal, „napadlo mě, že bychom si mohli udělat nějaký společný jednodenní výlet, pokud neodmítnete. Náhodou jsem od Petra dostal knížku Cesty za krásou a poznáním, která se nám akorát bude hodit.“

„Ale jo, to je dobrý nápad,“ souhlasili bez výhrad a váhání všichni přítomní.

„Tak bezva,“ usmál se Radek a obrátil se zase zpět na Petra. „Knihkupectví Mobi, jo?“ ukázal na lísteček, který byl v knize založený.

„No jo,“ vysvětloval Petr, „to je mobilní knihkupectví, mají tam kvalitní literaturu za bezkonkurenční ceny. Někdy Mobi určitě navštiv.

Aleně bylo devatenáct let, když jí rodiče koupili knihu Kuchařský zápisník pro dceru. V kuchyni se pohybovala už odmala, jako malá holka tehdy často pomáhala mamince s vařením. Není proto divu, že dnes zvládá uvařit jídla a pokrmy, které její příbuzní, přátelé a známí hodnotí jako výtečná.

„Děkuju, mami,“ pověděla svojí matce, když jí v den jejích narozenin blahopřála a předávala tento dárek. Pravda je, že Alenka už nějakou dobu tušila, že od rodičů dostane knihu. Ale právě tato jí ani ve snu nenapadla a o to větší z ní měla radost. Mamce totiž jednou půjčila mobil, a když jí ho vrátila, spatřila otevřenou stránku knihkupectví Mobi. To je oblíbené knihkupectví Alenčiny matky, ve kterém nakupuju pravidelně.

S knihou Kuchařský zápisník pro dceru Alena trávila hodně času. Vaření měla ráda a tato kniha jí nabízela nespočet možností. Nejde totiž o obyčejnou kuchařku, kterou má doma každý, ale o kuchařku plnou vlastních receptů a nápadů. Do kuchařky si tak mohla poznačit nejen recepty, které se doslechla od kamarádek, nejen ten, který četla na internetu nebo viděla v televizi, ale vložit si mohla také tradiční rodinné recepty psané třeba babiččinou rukou. O to krásnější byl pak na knihu Kuchařský zápisník pro dceru pohled po několika letech.

A také že ano. Čas plynul jako voda a Alena i její maminka byly hned o několik let starší. Ani Alenčina kuchařka, ani maminčino knihkupectví Mobi však nebyly zapomenuty. Kdykoliv se matka a dcera navštívily a měly chvilku pro sebe, promluvily si právě o tom, jakou knihu si z knihkupectví Mobi nedávno objednaly či o tom, jaký recept si jako poslední připsaly do knihy Kuchařský zápisník pro dceru. Ta už byla téměř plná, najít se v ní daly Alenčiny oblíbené recepty, i fotografie vybraných pokrmů.

Alenka i její matka tak mohou být živým příkladem toho, že knihy, knihkupectví a literaturu obecně si člověk rychle oblíbí a může s nimi prožít opravdu příjemné chvíle. Alenčina maminka ráda čte, navštěvuje knihkupectví Mobi, Alenka ráda vaří a obohacuje recepty svoji kuchařku. Navíc už zanedlouho bude o jednoho člena rodiny víc, který bude moct ochutnat Alenčiny pokrmy…

Jednoho dne moji rodiče hledali něco, co by mohli přivést tetě jako dárek. Neměla narozeniny, ani svátek, zkrátka jen tak. Napadla je nějaká kniha, a tak navštívili knihkupectví, které jsem jim doporučil – knihkupectví Mobi. To je první mobilní knihkupectví v ČR, takže je rodiče mohli navštívit odkudkoliv pomocí mobilního telefonu. Knihu tak mohli vybrat nezávisle na sobě, bez zbytečných dohadů, zda je lepší ta či ona.

Po pár dnech ovšem oba přišli s celkem překvapivým závěrem. Taťka i mamka si v knihkupectví Mobi vyhlídli tu stejnou knihu. Jmenovala se Kočka – hravá společnice. A nejen to. Oba ji také v dobrém úmyslu objednali. Jednak je zlákal pohodlný nákup a sleva 25%, jednak měli obavu, že by se výběr tomu druhému nelíbil. A tak se stalo, že jsme jednoho dne vezli tetě hned dva stejné dárky.

„Ale, rodino,“ smála se teta, když ji rodiče pověděli o tom, co se přihodilo. „Já jsem podle vás tak hloupá, že jste mi na každou moji kočku koupili jednu knížku,“ dělala si teta z mamky a taťky legraci a stále měla pusu od ucha k uchu. „Honzo, podívej,“ ukazovala teta knihy svému manželovi, když se vplížil do místnosti. „Hm, Kočka – hravá společnice, double,“ utahoval si z našich strejda, který jistě také slyšel, co vyvedli.

„A kde jste ty knížky koupili?“ vyptávala se teta zvědavě a neodpustila si dodat: „, když už mám dvě.“

„V Knihkupectví Mobi. To je ti výborné knihkupectví,“ pokračovala mamka a nečekala na další tetiny otázky. „mají tam opravdu kvalitní literaturu a hlavně, dávají slevu 25% na každou knížku.“

„Prosím tě, nepovídej,“ ušklíbla se teta nevěřícně.

„No vážně. Je to mobilní knihkupectví, takže v něm můžeš nakupovat z mobilu třeba z práce nebo posilovny.“

„Fakt? Slyšíš to, Honzo,“ volala teta na strejdy, který mezi tím znovu někam odešel. „Pamatuj si knihkupectví Mobi, musíme se podívat, jaké knížky nabízejí. Ale Kočka – hravá společnice už kupovat nebudeme.“

Byl krásný jarní den, sluníčko svítilo, a tak se Lenka s Pavlou domluvily na odpolední procházce, návštěvě cukrárny a možná také večerním kinu. Obě kamarádky se znají již od dětství. Nyní společně chodí na střední školu, a proto spolu tráví většinu volného času.

„Ale nepovídej,“ namítala Pavla ve chvíli, kdy se jí Lenka snažila přesvědčit, že se jí jeden nejmenovaný spolužák vůbec nelíbí a že by procházku s ním nevyměnila za procházku s ní.

„Dobře, jsem viděla, jak na něj koukáš,“ pokračovala Pavla neúnavně až do doby, kdy se Lenka usmála a svým výraz tak nepřímo potvrdila Pavliny domněnky a fakt, že se jí chlapec skutečně líbí.

„Dočetla jsem tu knížku Nenasytná, co jsi mi doporučila,“ pokusila se Lenka změnit téma rozhovoru. Pavla pochopila, že předchozí téma nemá smysl dále rozebírat, a tak se přidala.

„Vážně? A jak se ti líbila?“ zeptala se.

„Moc. Už jsem si ji taky objednala z knihkupectví Mobi a hned jak mi přijde, přečtu si ji ještě jednou,“ řekla Lenka. „To mi připomíná, mám ji s sebou v tašce, večer mě upozorni, ať ti ji vrátím.“

„Klidně mi ji dej hned. Tašku máš i tak těžkou a nebudeš ji muset nosit,“ vyzvala Lenku Pavla. Lenka tedy otevřela tašku a po chvíli z ní vytáhla knihu, na jejímž obalu bylo velkým písmem napsáno Nenasytná. Předala ji Pavle a ta si ji stejně rychle schovala.

„Díky za půjčení,“ dodala ještě Lenka. „Nechceš taky nějakou půjčit?“ zeptala se.

„Hm,“ zamyslela se Pavla, „zatím asi ne. Včera jsem Mobi taky navštívila a objednala si knížky hned dvě. Víš, když jsem čekala na nádraží, až se mamka vrátí, byla mi dlouhá chvíle.“

„To chápu,“ přikývla Lenka. „Mobi je vůbec parádní knihkupectví, že?“

„To ano. Které jiné ti nabídne 25% slevu a knihy ti doručí nejpozději do tří dnů. Navíc, jak já bych se bez Mobi včera nudila, to nemáš představu. Čekala jsem na mamku asi hodinu a půl.“

Obě děvčata se vesele vybavovala dál a dál. Přicházely zrovna k jejich oblíbené cukrárně, když v tom najednou Pavla povídá. „Podívej, není to ten tvůj milý?“

„Všechno nejlepší, tati,“ popřála Draha coby nejstarší z dcer svému otci k jeho jubilejním šedesátým narozeninám.

„Děkuju,“ odpověděl starší muž a převzal si od dcery zabalený dárek. Ostatní překvapení už měl rozbalená, takže tohle zůstávalo jako poslední.

„No tak, tati, rozbal si ho,“ pobídla Draha s úsměvem svého otce. Ten se pustil do pevného obalu a o chvíli později jej upustil k zemi a v ruce držel knihu.

„No ne, Národní parky střední Evropy,“ četl nahlas a knihu otočil směrem, aby na ni viděla také babička. V jeho výrazu bylo poznat, že mu kniha udělala radost.

„To jsme vybírali s maminkou,“ přiběhl k dědečkovi malý Pavlík.

„Vážně? No slyšíš to, babičko,“ měl radost dědeček.

„Když ty jsi tak rád cestovat, tati, že jsem nemohla vybrat nic jiného. Národní parky střední Evropy ti jako průvodce připomenou některá místa, nebo seznámí s těmi, na kterých jsi ještě nebyl,“ vysvětlovala Draha svému otci.

„A kde jsi takovou knihu koupila,“ ptal se zvídavě otec Drahy.

„Ále, kamarádka mi doporučila, ať se podívám v knihkupectví Mobi případně Beletrie.eu, takže tam,“ odpověděla krátce. „Proč se ptáš?“

„No, třeba bych si tam takových knih časem vybral víc,“ vyslovil nahlas svá přání dědeček.

„To je pravda,“ přikývla babička, „děda vždycky pokukuje po takových zeměpisných knížkách. A než přečte celý tento průvodce Národní parky střední Evropy, tak od něj budu mít alespoň na chvíli klid, že dědo?“ ušklíbla se babička.

Dědeček nereagoval a místo toho pokračoval rozhovor s Drahou.

„Knihkupectví Mobi? A kde to najdu?“ ptal se dál.

„Na internetu. Má adresu knihkupectvi.mobi.“

„To si budu muset napsat. To víš, paměť už mi neslouží jako kdysi,“ posteskl si dědeček a vydal se do pokoje pro kousek papíru a tužku. O chvíli později se vrátil a na papír, který držel v ruce, si velkým hůlkovým písmem poznamenal: „Knihkupectvi.mobi.“ Pak lísteček vzal a schoval si jej do kapsy od kalhot.

„Tak, a teď doufej, že ten lísteček najdeš, až ho budeš hledat,“ pronesla z legrace Draha a všichni se začali smát.

„Dost řečí,“ utišila babička, „je čas na přípitek.“

Sedím právě u jednoho stolu s lidmi, se kterými jsem se neviděla bez mála patnáct let. Přitom jsem s nimi prožila, dá se říct, ty nejkrásnější roky svého života a především své mládí. Ano, na sraz se spolužáky ze základní školy jsem čekala dlouho a myslím, že většina z nás. O to jsme všichni radši, že jsme se dokázali domluvit a sešli se v téměř plném počtu. Řada z nás už totiž jinak dávno žije někde jinde.

„A jak se má Petr,“ optala se mě dávná kamarádka na mého manžela.

„Ale jo, jde to, má krátce novou práci a zatím se zdá, že je spokojený. Snad mu to vydrží,“ odpověděla jsem. „A co tvoje děti? Eliška půjde letos do první třídy, že?“ pokračovala jsem v rozhovoru.

„Letos ne, naštěstí až za rok.“

„Proč naštěstí?“ podivila jsem se. „To je přece nádhera vést své dítě do první třídy, ne?“

„To jo, ale však víš, ty domácí úkoly a tak,“ vysvětlila Sabina a obě jsme se začali hlasitě smát. Nikomu to ale, zdá se, nevadilo, však v místnosti bylo hluku a legrace víc než dost.

„Pořád tak ráda čteš,“ zeptala jsem se.

„To víš, času není tolik co dřív, ale literatura, to je pořád moje. Nedávno jsem si oblíbila knihkupectví Mobi. Nevím, jestli ho znáš.“

„Nepovídej,“ reagovala jsem nadšeně. „Já v něm nakupuju asi poslední měsíc a musím tedy přiznat, že si tohle mobilní knihkupectví nemůžu vynachválit.“

„Vážně? No vidíš, tak to jsme dvě. Jakou knihu sis v Mobi objednávala naposledy?“

„No…“ zavzpomínala jsem nahlas, „jo, už vím. Naposledy to byla audiokniha Princ a chuďas.“

„Audiokniha?“ podivila se Sabina. „V Mobi mají i něco takového?“

„Samozřejmě,“ ujistila jsem. „Princ a chuďas je 2CD, nejlepší pohodička před spaním.“

„Páni, to jsem nevěděla. To by bylo něco pro moji Elišku.“

„To jo, ale raději jí vyber něco jiného než Princ a chuďas, to je přece jen spíš poslech pro dospělé. Ale v knihkupectví Mobi jistě najdeš, mají tam titulů nespočet,“ ubezpečila jsem Sabinu. „A kdyby náhodou ne, Beletrie.eu to vždycky jistí,“ usmála jsem se.

Mirek a Magda jsou novomanželé. Svatbu měli teprve nedávno, i když žijí spolu v jedné domácnosti již několik let. Nyní se rozhodli pro změnu interiéru svého bytu a pro nákup nového vybavení obecně. Problém je jediný – jejich představy se v některých případech výrazně odlišují.

„Ale miláčku, nemůžeš do sebe přece míchat modrou a zelenou,“ opřel se do manželky Mirek poněkud rázně poté, co jejich pře trvala už bez mála půl hodinu.

„Ale proč by ne, podívej, tady bude sedačka, televize a nábytek naproti, křeslo támhle a lampa zase tady,“ obhajovala si Magda svůj názor.

„Ach jo,“ povzdechl si Mirek, „takhle by to dál nešlo. Co se podívat do nějakých hotových návrhů interiérů? Snad bychom tam našli něco, co se budou zamlouvat nám oběma.“

„Dobrý nápad,“ přikývla Magda. „Víš o něčem?“

„Nebudeš mi to věřit, ale vím,“ ujistil Mirek. „Zrovna začátkem týdne jsem povídal Pavlovi o tom, jaké dilema spolu řešíme, a on mi doporučil knihu Atlas současných interiérů.“

„Ale zlato,“ začala Magda větu trochu ustaraně, „taková knížka musí být hrozně drahá, a kdyby nám měla posloužit jen k tomu, abychom si vybrali…“

„Ale vůbec ne,“ přerušil ji Mirek. „objednal jsem ji v knihkupectví Mobi, tam mají 25% slevu vždycky a na všechno.“

„Vážně,“ podivila se manželka.

„Ano,“ ujistil Mirek. „Seděl jsem tuhle v kanceláři a čekal na kolegy, jak jsem ti říkal, no a přemýšlel o tom našem bydlení. Z dlouhé chvíle jsem proto nastartoval mobil, navštívil knihkupectví Mobi a Atlas současných interiérů pro nás objednal. No uznej, že to není špatný nápad. Návrhy jsou tam opravdu povedené.“

„A to už ji máš u sebe?“

„Jasně, Mobi doručuje všechnu literaturu nejpozději do tří dnů,“ prohlásil Mirek sebevědomým tónem, jako že přece ví, co dělá. „Odkud myslíš, že jsem ti objednával čtení k narozeninám? No taky z knihkupectvi.mobi.“

Magda se pouze usmála, a tak Mirek využil příležitosti, aby jí hned představil interiér, který se mu v knize zalíbil.

„Podívej, třeba tenhle, je tak kouzelně sladěný…“

Mirek a Magda jsou novomanželé. Svatbu měli teprve nedávno, i když žijí spolu v jedné domácnosti již několik let. Nyní se rozhodli pro změnu interiéru svého bytu a pro nákup nového vybavení obecně. Problém je jediný – jejich představy se v některých případech výrazně odlišují.

„Ale miláčku, nemůžeš do sebe přece míchat modrou a zelenou,“ opřel se do manželky Mirek poněkud rázně poté, co jejich pře trvala už bez mála půl hodinu.

„Ale proč by ne, podívej, tady bude sedačka, televize a nábytek naproti, křeslo támhle a lampa zase tady,“ obhajovala si Magda svůj názor.

„Ach jo,“ povzdechl si Mirek, „takhle by to dál nešlo. Co se podívat do nějakých hotových návrhů interiérů? Snad bychom tam našli něco, co se budou zamlouvat nám oběma.“

„Dobrý nápad,“ přikývla Magda. „Víš o něčem?“

„Nebudeš mi to věřit, ale vím,“ ujistil Mirek. „Zrovna začátkem týdne jsem povídal Pavlovi o tom, jaké dilema spolu řešíme, a on mi doporučil knihu Atlas současných interiérů.“

„Ale zlato,“ začala Magda větu trochu ustaraně, „taková knížka musí být hrozně drahá, a kdyby nám měla posloužit jen k tomu, abychom si vybrali…“

„Ale vůbec ne,“ přerušil ji Mirek. „objednal jsem ji v knihkupectví Mobi, tam mají 25% slevu vždycky a na všechno.“

„Vážně,“ podivila se manželka.

„Ano,“ ujistil Mirek. „Seděl jsem tuhle v kanceláři a čekal na kolegy, jak jsem ti říkal, no a přemýšlel o tom našem bydlení. Z dlouhé chvíle jsem proto nastartoval mobil, navštívil knihkupectví Mobi a Atlas současných interiérů pro nás objednal. No uznej, že to není špatný nápad. Návrhy jsou tam opravdu povedené.“

„A to už ji máš u sebe?“

„Jasně, Mobi doručuje všechnu literaturu nejpozději do tří dnů,“ prohlásil Mirek sebevědomým tónem, jako že přece ví, co dělá. „Odkud myslíš, že jsem ti objednával čtení k narozeninám? No taky z knihkupectvi.mobi.“

Magda se pouze usmála, a tak Mirek využil příležitosti, aby jí hned představil interiér, který se mu v knize zalíbil.

„Podívej, třeba tenhle, je tak kouzelně sladěný…“

„To náš Honzík usne po obědě jako špalek,“ vysvětlovala jedna maminka druhé.

Katka a Simona chodí společně se svými dětmi na procházku zpravidla každé všední odpoledne mezi třetí a pátou hodinou. Děti mají ještě malé, obě se vozí v kočárku, a tak mají obě dámy dostatek času popovídat si o všem možném.

„Já nedávno dočetla knížku od Lucie Bílé,“ pokračoval rozhovor asi o pět minut později, když se obě maminky dostaly kousek od dětského hřiště. „Můj fantastický rok se ta kniha jmenovala. Doporučila mi ji známá a musím přiznat, že jsem nelitovala.“

„A o čem je?“ zeptala se zvídavě Katka.

„No, popisuje opravdu úspěšný rok Lucie Bílé, ale neboj, od bulváru to má daleko,“ vysvětlovala Simona. „Často se v té knize dá najít ledasco inspirativního.“

„Můj fantastický rok, povídáš? To si musím někam poznačit.“

„Jojo. Koupila jsem ji za báječnou cenu v knihkupectví Mobi,“ pokračovala Simona.

„A víš ty, že nejsi první, kdo mi o tom knihkupectví Mobi říká?“ pronesla Katka a jedním okem stále pokukovala po hloučku dětí, jež si hrály na dětském hřišti. „Prvně mě na ně upozornil asi manžel a později jedna kolegyně v práci.“

„No jo, Mobi je mobilní knihkupectví a má spoustu výhod. Můžeš z něj objednávat třeba z práce, z kavárny nebo klidně odsud.“

„Vážně?“ podivila se Katka.

„Jojo, stačí k tomu jen mobil. Navíc na každou knihu, kterou si v Mobi objednáš, dostaneš slevu 25%. Doma ji budeš mít do tří dnů,“ pokračovala Simona neúnavně ve vyjmenovávání všech možných předností jejího oblíbeného knihkupectví.

„Páni, tak to abych tam taky brzo zavítala,“ pronesla Katka nadšeně a ještě jednou se zeptala: „Mobi?“

„Ano, adresu má knihkupectvi.mobi,“ vysvětlila ochotně Simona kamarádce.

Dětské hřiště se z nenadání vyprázdnilo. Děti si zřejmě odběhly hrát někam jinam, a tak i obě maminky pokračovaly v chůzi a odpolední procházce. A právě v čas, jedno z dětí v kočárku se začalo probouzet.

V dětství jsem vystřídal celou řadu kroužků a zájmů, z nichž dodnes mi vydržel především jeden – čtení knih a celkový zájem o literaturu. Není proto divu, že mé kroky ze školy či práce často nesměřují ihned domů, ale nejprve do knihovny.

Na rozdíl od jiných dnů, kdy se vydávám pátrat po té správné knize, která mi zpestří několik následující večerů, dnes si jdu pro konkrétní titul – Boletus arcanus. Tuto knihu Miloše Urbana mi před nedávnem doporučila spolužačka, dá-li se tak kamarádka ze stejného ročníku vysoké školy nazvat.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem již při vstupu do knihovny. Odpovědi jsem se ovšem nedočkal, neboť paní knihovnice se právě věnovala slečně, jež zjevně přišla jen o chvíli přede mnou. Bez dalšího rušení jsem se tedy vydal hledat vytouženou knihu Boletus arcanus.

„Boletus, Boletus, Boletus,“ honilo se mi hlavou, když jsem procházel uličkou s knihami začínajícími na písmeno B a prstem přejížděl jednu po druhé. Jenže co to, za nedlouho jsem došel až na konec a knihu nenašel. „Vezmu to ještě jednou,“ říkal jsem si, jenže opět bezvýsledně. Ač tedy vyrušuji nerad, bez otálení jsem se vydal za paní knihovnici. Slečna už mezi tím, jak se zdá, odešla.

„Co byste rád?“ usmála se knihovnice.

„Dobrý den, odpusťte, že ruším. Rád bych si zapůjčil knihu od Miloše Urbana, Boletus arcanus, máte ji tu?“ zeptal jsem se zdvořile.

„Malý moment,“ odpověděla knihovnice a po pár klapnutí na klávesnici počítače dodala: „Bohužel, je mi líto, včera byl zapůjčen poslední výtisk.“

„Dobře, nic se neděje, i tak vám děkuji,“ řekl jsem a vydal se ke stolku pro návštěvníky, jenž se nacházel jen několik málo kroků ode mě.

„Nemáte zač, pane,“ ukončila ještě rozhovor knihovnice.

Posadil jsem se, odložil tašku a z její boční kapsy vytáhl mobilní telefon. „No co, tak si knihu rovnou objednám ve svém oblíbeném knihkupectví Mobi,“ pomyslel jsem si. A také že ano. Na stránkách knihkupectví Mobi jsem Boletus arcanus našel okamžitě a během několika dalších minut jsem měl titul opravdu zakoupený.